Na studiích se Jana Míčková (dála jen Jana, podle celoživotně užívané signatury) věnovala intenzívně krajinomalbě, podněcována i figurálními motivy. Výrazně převažovaly záběry jihočeské přírody a u žánrové malby přečnívaly pracovní motivy (desítky prací zpodobňují výlovy rybníků) a dětské hry, tvořené na přelomu 50. a 60. let minulého století. Užívala techniku akvarelu (brilantně zvládnutou), temperové barvy a pastel, který u ní v příštích desítkách let převážil.
V následném čase po studiích se originálním způsobem ujala zobrazování motýlů, na kterých jí fascinovaly barevné proměny křídel, jež nejrůznějším způsobem variovala. I možnost nahrazovat různě jejich trup bohatě zúročila, proud rozvíjené fantazie byl nepřetržitý, svá díla začátkem 70. let minulého století představila s úspěchem na kolektivní výstavě v Paříži. Zúročila na místě téměř všechny práce, které na toto téma nabídla.
K vrcholům její umělecké činnosti patří abstrakce, k nímž nesporně dospěla pod vlivem svého manžela Vladimíra Míčka. Tady zesiluje její ovládnutí techniky pastelu, malby na různobarevný, velurový podklad, ale znovu se vrací také k akvarelu. Přes občasná odkročení k jiným námětům, zůstává desítky let věrna právě abstrakci, která převažuje na všech dalších výstavách.